Ben: Vítejte zpět u Vocafy Unpacked. Jsem Ben a je tu se mnou Clara. Dnes se vrátíme téměř o století zpátky, abychom poznali někoho, jehož přístup k učení jazyků může znít překvapivě moderně.
Clara: Ahoj, Bene. Hned na začátku bych asi měla přiznat, že pro tento příběh mám slabost. Kató Lombová patří k lidem, které jako studenty jazyků obdivuji nejvíc.
Ben: To je pořádné doporučení. Kdo to byl?
Clara: Byla to Maďarka, narodila se v roce 1909 a jejím původním akademickým oborem vůbec nebyly jazyky. Studovala fyziku a chemii a získala doktorát z chemie.
Později se stala překladatelkou a jednou z prvních simultánních tlumočnic. Na vrcholu kariéry profesně pracovala v 16 jazycích.
Ben: Šestnáct zní téměř neuvěřitelně.
Clara: To ano, ale sama Lombová s tímto číslem zacházela opatrně.
Otevřeně říkala, že všech 16 jazyků neovládala na stejné úrovni.
Jazyky jako maďarštinu, ruštinu, angličtinu, francouzštinu a němčinu dokázala používat velmi pohotově. Z některých dalších mohla po přípravě překládat nebo tlumočit. A s některými pracovala především prostřednictvím psaných textů.
Ben: Tato odpověď se mi líbí mnohem víc než obvyklé příběhy polyglotů, kteří údajně dokonale mluví třiceti jazyky.
Clara: Přesně tak.
Neměla zájem dělat z učení jazyků kouzlo.
Vlastně se v jejích textech opakovaně objevovala téměř opačná myšlenka. Chtěla zbavit představu vrozeného jazykového nadání části tajemství, které ji obklopovalo.
Ben: Patřila k lidem, kteří se jazyky učili s úžasnou lehkostí už od dětství?
Clara: Ne, a právě proto je její příběh tak zajímavý.
Ve škole se sice několik jazyků učila, ale sama sebe nepovažovala za mimořádně nadanou studentku jazyků.
Její skutečně intenzivní cesta samostatného studia jazyků začala až v dospělosti.
V roce 1933 si chtěla zlepšit vyhlídky na zaměstnání, a tak se začala sama učit anglicky.
Ben: Jak?
Clara: Pomocí románu.
A nešlo o žádnou speciálně zjednodušenou knihu pro studenty.
Pustila se do intenzivní četby jednoho románu Johna Galsworthyho.
Zpočátku rozuměla jen velmi málo. Později napsala, že po týdnu se začínala v textu orientovat, asi po měsíci mu už rozuměla a po dvou měsících ji četba bavila.
Ben: To zní buď povzbudivě, nebo děsivě — podle toho, na které stránce zrovna člověk vězí.
Clara: Nejspíš obojí.
Vypovídá to však o Lombové něco důležitého.
Dokázala snášet jen částečné porozumění.
Nemyslela si, že člověk musí znát každé slovo, než mu text začne být užitečný.
Ben: To se dost liší od způsobu, jakým se mnozí z nás učili jazyky ve škole.
Člověk si přečte odstavec, zastaví se u každého neznámého slova, vyhledá si je, zapíše, a než dojde na konec, zapomene, o čem odstavec byl.
Clara: Přesně tak.
Lombová slovníky používala. Rozhodně proti nim nic neměla.
Nechtěla však, aby slovník řídil její četbu.
Při čtení nové knihy se často nejprve snažila odvodit význam z kontextu. Užitečná slova si zapisovala spolu s větami, nikoli jako izolované položky. Teprve při pozdějším čtení vyhledávala více z toho, čemu stále nerozuměla.
Ben: Takže nejdřív přišel příběh a úplná znalost slovní zásoby až potom.
Clara: Tak se to dá docela dobře popsat.
A výběr četby pro ni měl obrovský význam.
Jedno z jejích nejjednodušších doporučení znělo: vybrat si něco, co člověka skutečně zajímá.
Detektivku, odborný text, časopis — cokoli, co člověka táhne dál.
Ben: To zní skoro samozřejmě.
Clara: Dnes už ano.
Skrývá se v tom však praktický postřeh.
Náročný text v cizím jazyce vyžaduje úsilí. Když člověka nezajímá, co se stane na další stránce, je velmi snadné přestat.
Zvědavost dává důvod pokračovat, i když porozumění ještě není úplné.
Lombová o tom psala velmi přímo. Zájem byl podle ní jednou ze sil, které studentům pomáhaly překonat chvíle, kdy pro ně samotný jazyk začínal být frustrující.
Ben: A angličtina nebyla jediným jazykem, který se takto naučila.
Clara: Ani zdaleka.
Dalším skvělým příkladem je ruština.
V roce 1941 se Lombová rozhodla naučit rusky.
V antikvariátu našla starý dvousvazkový rusko-anglický slovník. Vyšel v roce 1860 a zjevně byl v dost žalostném stavu.
Koupila ho a pustila se do práce.
Ben: Nebylo studium ruštiny v Maďarsku roku 1941 z politického hlediska dost ošemetné?
Clara: Velmi.
Maďarsko se stále více přiklánělo k mocnostem Osy, takže otevřené studium ruštiny mohlo přitáhnout nežádoucí pozornost.
Lombová si už dříve vypracovala způsob, jak se učit prostřednictvím textů. To se jí hodilo, protože možnosti formální výuky byly omezené.
Vyzkoušela klasickou ruskou literaturu, ale zpočátku jí připadala příliš obtížná. Pak našla mnohem snazší román a začala pracovat raději s ním.
Později, během války, četla rusky dál i za mimořádně těžkých okolností.
Ben: Takže to nebyl žádný pečlivě sestavený jazykový kurz.
Clara: Ani vzdáleně.
A to je další téma, které se jejím životem prolíná.
Využívala vše, co se jí podařilo najít.
Knihy, slovníky, rozhlas, noviny, rozhovory i odborné dokumenty.
Jednou popsala cizí jazyk jako jakýsi hrad, na který je třeba útočit ze všech stran.
Ben: To je pro Lombovou typické.
Clara: Rozhodně.
A je to důležité, protože její filozofie nezněla jen: „Čtěte romány a všechno ostatní ignorujte.“
Poslouchala také rozhlas, používala slovníky, vyhledávala učitele i rodilé mluvčí, studovala jazykové zákonitosti, překládala texty a cíleně procvičovala mluvení.
Její přístup byl všestranný.
Ben: A co gramatika?
V obvyklých verzích jejího příběhu se tvrdí, že gramatiku v podstatě ignorovala a všechno se naučila přirozeně z kontextu.
Clara: To je příliš zjednodušené.
Nelíbila se jí představa, že by učení jazyka mělo začínat a končit memorováním seznamů slovíček a vstřebáváním gramatických pravidel.
Raději objevovala zákonitosti přímo v jazyce a gramatiku pak používala jako pomůcku k pochopení toho, co viděla.
Netvrdila tedy, že je gramatika zbytečná.
Jen měnila pořadí priorit.
Nejdřív jazyk, analýza jako jeho opora.
Ben: To mi připadá jako důležité rozlišení.
Clara: A také je.
Měli bychom si rovněž uvědomit, že Lombová popisovala to, co se jí osvědčovalo po mnoho let.
Její knihy nejsou kontrolované vědecké experimenty.
Některé její myšlenky se dobře shodují s tím, o čem dnes diskutují učitelé jazyků a výzkumníci. Jiné jsou zkrátka postřehy mimořádně zkušené studentky.
Fascinující je na ní to, že si neustále kladla praktické otázky.
Co ve mně udržuje zájem?
Proč se bojím mluvit?
Jak tento jazyk začlenit do svého života?
Co lze pochopit z kontextu, než začnu hledat vysvětlení?
Ben: A tím se dostáváme k její slavné rovnici.
Clara: Ano.
Lombová nakonec vyjádřila svůj pohled na úspěch při učení jazyků záměrně jednoduchým vzorcem.
Výsledek je součet času věnovaného studiu a motivace, vydělený zábranami.
Ben: To je na chemičku dost příznačné.
Clara: To ano.
A velmi dobře věděla, že lidské učení nelze doslova zredukovat na rovnici.
Smyslem byl vztah mezi těmito faktory.
Věnovat jazyku více smysluplného času.
Mít silnější důvod se ho učit.
A omezit zábrany, které brání jej skutečně používat.
Ben: Co přesně těmi zábranami myslela?
Clara: Jednou z jejich důležitých součástí byl strach z chyb.
Ten pocit znáte.
Zhruba víte, co chcete říct, ale není jisté, zda je věta správně, a tak raději neřeknete nic.
Pro Lombovou se takové váhání mohlo stát vážnou překážkou.
Věřila, že i nedokonalá komunikace má svou hodnotu.
Ben: Odtud pochází její slavný výrok.
Clara: Ano.
Ráda říkala, že jazyky jsou jediná věc, kterou stojí za to umět třeba i špatně.
A myšlenka za tímto výrokem je zajímavější než samotný citát.
Pokud Vám nedokonalá italština pomůže zeptat se, který vlak jede do Milána, jazyk už pro Vás udělal něco užitečného.
I gramaticky nedokonalá věta může spojit dva lidi.
Ben: To ale neznamená, že na chybách nezáleží.
Clara: Přesně tak.
Lombová o opravy stála. Vážila si učitelů a mluvčích, kteří ji dokázali opravit.
Nešlo o oslavu chyb.
Šlo o to, aby strach z nich nebránil v komunikaci.
To je něco úplně jiného.
Ben: Takže sebedůvěra neznamenala předstírat, že je všechno správně.
Clara: Přesně.
Znamenala ochotu to zkusit, odhalit chybu, opravit se a pokračovat.
Ben: V té rovnici jste zmínila také motivaci. Myslela tím motivaci typu, kdy se člověk každý večer nutí ke studiu jen proto, že má zaplacený drahý kurz?
Clara: Ne tak docela.
Pro Lombovou byla motivace často velmi konkrétní.
Anglicky se učila mimo jiné proto, že potřebovala práci.
S japonštinou začala, protože se ujala poměrně ambiciózního úkolu přeložit japonský patent z oblasti chemie v době, kdy bylo nesmírně obtížné najít v Maďarsku učitele japonštiny nebo učebnici.
Důležitá pro ni byla také zvědavost.
Řešení jazykové hádanky ji skutečně bavilo.
Ben: Motivace tedy nemusela být nějakým velkolepým celoživotním snem.
Clara: Přesně tak.
Mohla to být pracovní nutnost, zvědavost, kniha, které chcete rozumět, někdo, s kým si chcete promluvit, nebo prostě radost z toho, že něčemu přijdete na kloub.
A snažila se učení jazyků spojovat se zbytkem života, místo aby z něj dělala zcela oddělenou povinnost.
Ben: Tím se dostáváme k další radě, která se s ní často spojuje. Každodenní kontakt.
Clara: Ano.
Jedním z praktických doporučení Lombové bylo věnovat jazyku každý den alespoň trochu času.
Když bylo času málo, doporučovala alespoň zkusit desetiminutový monolog.
To je něco úplně jiného než tvrdit, že deset minut je nějaká vědecky dokonalá dávka.
Ben: Takže žádný kouzelný časovač.
Clara: Ne.
Její hlavní myšlenkou byla pravidelnost.
Neztrácet s jazykem na dlouho kontakt jen proto, že se nepodaří najít čas na pořádné studium.
Podle potřeby změnit činnost.
Něco si přečíst.
Poslouchat.
Promyslet si krátký monolog.
Listovat slovníkem.
Udržovat vztah s jazykem při životě.
Ben: Opravdu mluvila sama se sebou?
Clara: Důrazně doporučovala to, čemu říkala monology nebo vnitřní monology.
Podle ní by si studenti měli procvičovat formulování myšlenek v daném jazyce, i když právě nemají s kým mluvit.
Je to užitečné z velmi praktického důvodu.
V rozhovoru není na sestavení každé věty neomezeně času.
Samostatné procvičování člověku umožní všimnout si, co dokáže vyjádřit a kde se zasekne.
Ben: Takže není třeba čekat až na skutečný rozhovor, při kterém zjistím, že vůbec netuším, jak vysvětlit, co jsem dělal včera.
Clara: Přesně tak.
Na ten problém můžete bezpečně přijít už ve vlastní kuchyni.
A pak si dohledat, co chybí.
Ben: Je na tom všem cosi sympaticky neokázalého.
Přečíst si knihu.
Použít slovník, když pomůže.
Poslouchat rozhlas.
Mluvit sám se sebou.
A pokračovat.
Clara: To je jeden z důvodů, proč mám Lombovou tak ráda.
Její úspěchy byly mimořádné, ale její rady bývaly docela obyčejné.
Nenabízela studentům žádnou tajnou techniku, která by učení jazyka zbavila veškeré námahy.
Zdůrazňovala čas, zvědavost, vytrvalost a ochotu pracovat s neúplnými znalostmi.
Ben: A také ochotu občas vypadat trochu hloupě.
Clara: Rozhodně.
Měli bychom si však dát pozor ještě na jednu věc.
Je lákavé udělat ze života Lombové důkaz, že se každý může naučit šestnáct jazyků, stačí použít správnou metodu.
To ale není skutečné ponaučení.
Ben: Protože ona sama byla zjevně neobyčejná.
Clara: Velmi neobyčejná.
Byla mimořádně vytrvalá a intelektuálně zvídavá a desítky let se jazykům věnovala profesionálně.
Její život ukazuje, čeho dosáhla jedna pozoruhodná dospělá studentka.
Neznamená to, že stejného cíle dosáhne každý.
Zpochybňuje však představu, že vážné studium jazyků patří pouze lidem, kteří k němu měli očividné nadání už od dětství.
Ben: Zvlášť když velkou část toho všeho začala budovat až v dospělosti.
Clara: Přesně tak.
A ve studiu pokračovala desítky let.
Právě tato část jejího příběhu mi možná připadá nejpovzbudivější.
Nechápala učení jazyků jako etapu, kterou člověk jednou dokončí.
Bylo něčím, čemu se věnovala po celý život.
Ben: Kdyby tu s námi Kató Lombová seděla, co by podle Vás řekla někomu, kdo se jazyk učí šest měsíců a má pocit, že postupuje zoufale pomalu?
Clara: Samozřejmě za ni nemohu mluvit.
Podle jejích textů by však nejspíš položila několik velmi praktických otázek.
Věnujete jazyku dost času?
Pracujete s materiály, které Vás skutečně zajímají?
Nečekáte od sebe, že všemu porozumíte příliš brzy?
A nebojíte se chyb natolik, že se vyhýbáte právě tomu procvičování, které potřebujete?
Ben: To je docela nepříjemný kontrolní seznam.
Clara: Ty užitečné takové často bývají.
Ben: Jak tedy její přístup shrnout, aniž by se z něj stal další internetový recept na plynulost?
Clara: Udržujte si zvídavost.
Věnujte jazyku skutečný čas.
Čtěte věci, kterým opravdu chcete rozumět.
Využívejte kontext, ale když je potřebujete, sáhněte po slovnících a vysvětleních.
Pravidelně se k jazyku vracejte.
Procvičujte aktivní vyjadřování, místo abyste čekali na pocit dokonalosti.
A nezaměňujte nedokonalý jazyk s neužitečným jazykem.
Ben: To je mnohem lepší než „Polyglot se naučí šestnáct jazyků pomocí jednoho podivného triku“.
Clara: Mnohem lepší.
A mnohem věrnější samotné Lombové.
Ben: Claro, teď už chápu Vaše nadšení.
Clara: Varovala jsem Vás hned na začátku.
Ben: Kató Lombová byla chemička, překladatelka, tlumočnice a celoživotní studentka jazyků. Její nejužitečnější odkaz je však možná mnohem jednodušší.
Jazyky nemusejí začínat talentem ani dokonalostí.
Mohou začít zvědavostí a ochotou vytrvat.
Clara: Myslím, že by se jí to líbilo.
Ben: Claro, děkuji Vám.
Clara: Rádo se stalo.