Jednoduchý průvodce gramatikou napříč jazyky
Gramatika často působí složitěji, než ve skutečnosti je. Jedním z důvodů je, že pro různé roviny věty používáme různá označení, ale ne vždy vysvětlíme, jak spolu tyto roviny souvisejí.
Podstatné jméno není totéž co podmět.
Sloveso nemusí tvořit celý přísudek.
Přídavné jméno nestojí vždy přímo před podstatným jménem.
A podmětem věty není vždy osoba, která záměrně vykonává nějakou činnost.
Dobrou zprávou je, že jediné jednoduché rozlišení může výrazně usnadnit pochopení mnoha gramatických výkladů.
Když se díváte na slovo nebo slovní spojení, položte si dvě samostatné otázky:
O jaký typ výrazu jde?
a:
Jakou funkci plní v této větě?
První otázka se týká slovních druhů, tedy gramatických tříd slov.
Druhá se týká větných rolí neboli gramatických funkcí.
Obě roviny spolu souvisejí, ale nejsou totožné.
První rovina: co je to za slovo?
Slova můžeme rozdělovat do skupin podle toho, jak se v daném jazyce chovají.
Tyto skupiny se tradičně nazývají slovní druhy.
Mnohé z nich už nejspíš znáte.
Obě roviny v kostce
Než se pustíme do podrobností, pomůže nám podívat se na obě roviny vedle sebe.
Slovní druhy: o jaký typ výrazu jde?
Tato označení popisují, k jakému gramatickému typu slovo patří.
- Podstatné jméno: pojmenovává osobu, místo, věc, událost nebo myšlenku
Sára, město, kniha, setkání, svoboda - Sloveso: vyjadřuje činnost, děj, stav nebo vztah
běžet, volat, stát se, vědět, být - Přídavné jméno: popisuje vlastnost nebo charakteristický rys
velký, zajímavý, unavený - Příslovce: může vyjadřovat čas, místo, způsob, četnost nebo míru
včera, tady, pomalu, často, velmi - Zájmeno: odkazuje na někoho nebo něco, aniž by bylo nutné znovu použít jeho pojmenování
já, ona, ono, oni, někdo - Determinátor: pomáhá určit, o čem podstatné jméno vypovídá, v jakém počtu nebo komu to patří
v angličtině například a, the, this, my, some, three - Předložka: vyjadřuje vztahy, například místní, časové, směrové nebo vztah doprovodu
v, po, k, s - Spojka: spojuje slova, slovní spojení nebo věty
a, ale, protože, ačkoli
Větné role: jakou funkci zde výraz plní?
Tato označení popisují, jak slovo nebo slovní spojení funguje v konkrétní větě.
- Podmět: osoba, věc nebo myšlenka, o níž věta přináší hlavní sdělení
Sára zavolala Danielovi. - Přísudek (v širším pojetí): to, co věta říká o podmětu
Sára zavolala Danielovi. - Předmět: osoba nebo věc, které se děj vyjádřený slovesem bezprostředně týká nebo do nějž je zapojena
Sára zavolala Danielovi. - Komplement: doplňuje význam podmětu, předmětu nebo jiné části věty či blíže určuje, co označují
Daniel je učitel.
Sára se zdá unavená. - Rozvíjející člen: přidává informace o jiném slově nebo slovním spojení
nový student
kniha na stole - Příslovečné určení: podává informace například o čase, místě, způsobu, příčině nebo účelu
Sára zavolala včera.
Setkali se v Budapešti.
Základní rozdíl je jednoduchý:
Slovní druh říká, o jaký typ výrazu jde. Větná role říká, jakou funkci tento výraz plní v dané větě.
Podstatná jména
Podstatná jména obvykle pojmenovávají lidi, zvířata, místa, předměty, události nebo myšlenky.
Sára, učitel, pes, Londýn, stůl, setkání, svoboda
Slovesa
Slovesa obvykle vyjadřují činnosti, děje, stavy nebo vztahy.
běžet, volat, stát se, vědět, existovat, být
Ne každé sloveso popisuje viditelnou činnost.
Ve větě:
Daniel zná odpověď.
je slovo zná slovesem, přestože Daniel fyzicky nic nedělá.
Přídavná jména
Přídavná jména popisují vlastnosti nebo charakteristické rysy.
vysoký, zajímavý, obtížný, modrý
Často stojí před podstatným jménem:
zajímavá kniha
Mohou ale stát také po slovesech jako být nebo zdát se:
Kniha je zajímavá.
Příslovce
Příslovce mohou vyjadřovat čas, místo, způsob, četnost, míru nebo postoj mluvčího.
včera, tady, pomalu, často, velmi, pravděpodobně
Příklady:
Sára dorazila včera.
Daniel odpověděl pomalu.
Odpověď je pravděpodobně správná.
Zájmena
Zájmena odkazují na osoby nebo věci, aniž by bylo nutné znovu použít jejich pojmenování.
já, Vy, ona, on, ono, my, oni, někdo
Místo opakování:
Sára zavolala Danielovi. Sára mluvila s Danielem.
můžeme říct:
Sára zavolala Danielovi. Ona mluvila s ním.
Determinátory
Determinátory pomáhají určit, kterou věc máme na mysli, kolik jich je nebo komu patří.
V angličtině například: a, the, this, those, my, every, some
Příklady:
the book (ta kniha)
my phone (můj telefon)
those students (tamti studenti)
Předložky
Předložky vyjadřují vztahy týkající se místa, času, směru, prostředku a mnoha dalších významů.
v, na, u, s, z, k, po
Příklady:
v místnosti
po obědě
s Danielem
Spojky
Spojky propojují slova, slovní spojení nebo celé myšlenky.
a, ale, nebo, protože, ačkoli
Příklad:
Sára zůstala doma, protože byla unavená.
Tyto kategorie popisují, k jakému typu gramatických výrazů slovo patří.
Zatím nám ale neříkají, jakou funkci má slovo v konkrétní větě.
Druhá rovina: jakou funkci výraz plní?
Podívejme se nyní na tuto větu:
Sára zavolala Danielovi.
Její slova můžeme popsat podle slovního druhu:
- Sára je vlastní podstatné jméno;
- zavolala je sloveso;
- Danielovi je tvar vlastního podstatného jména.
Můžeme ale popsat také jejich role:
- Sára je podmět;
- zavolala Danielovi tvoří přísudek v širším pojetí;
- Danielovi je předmět.
To jsou větné role, nikoli slovní druhy.
Podmět
Podmět je prvek, kolem něhož je věta gramaticky vystavěna.
Často jde o osobu nebo věc, která vykonává nějakou činnost:
Sára otevřela okno.
Neplatí to ale vždy:
Okno se otevřelo.
Daniel je unavený.
Sára zaslechla hluk.
Okno nic záměrně nedělá. U Daniela se popisuje jeho stav. Sára vnímá zvuk, aniž by šlo o záměrnou činnost.
Přesto jde ve všech případech o gramatické podměty.
Pro začátečníky může být užitečná tato definice:
Podmět je osoba, věc nebo myšlenka, o níž věta přináší hlavní sdělení.
Tato definice není dokonalá pro každý jazyk, ale je spolehlivější než tvrzení, že podmět vždy „vykonává činnost“.
Přísudek
Přísudek nám něco říká o podmětu.
Sára zavolala Danielovi.
Okno se otevřelo.
Daniel je unavený.
Sára se stala lékařkou.
Přísudek může vyjadřovat činnost, děj, stav, vlastnost, totožnost nebo změnu.
Předmět
Předmět úzce souvisí se slovesem a často označuje osobu nebo věc, které se děj týká.
Sára zavolala Danielovi.
Daniel otevřel okno.
Probírali problém.
Rozvíjející člen
Rozvíjející člen přidává informace o jiném výrazu.
nový student
Danielův starý telefon
kniha na stole
Rozvíjejícími členy mohou být jednotlivá slova i rozsáhlejší slovní spojení.
Příslovečné určení
Příslovečné určení podává informace o okolnostech, například o čase, místě, způsobu, příčině nebo účelu.
Sára zavolala včera.
Setkali se v Budapešti.
Daniel odpověděl uvážlivě.
Zůstali jsme doma, protože pršelo.
Důležité je, že příslovečné určení nemusí být vyjádřeno příslovcem.
Porovnejte:
Sára zavolala včera.
Sára zavolala po obědě.
Sára zavolala minulý týden.
Tyto výrazy mají různé gramatické formy:
- včera je příslovce;
- po obědě je předložková skupina;
- minulý týden je jmenná skupina.
Všechny tři ale plní podobnou větnou roli: říkají nám, kdy Sára zavolala.
Stejný slovní druh může plnit různé funkce
Podívejte se na jméno Daniel v anglických větách:
Daniel called Sarah. (Daniel zavolal Sáře.)
Sarah called Daniel. (Sára zavolala Danielovi.)
Sarah spoke to Daniel. (Sára mluvila s Danielem.)
This is Daniel’s book. (To je Danielova kniha.)
Daniel je v každé z těchto anglických vět vlastní podstatné jméno.
Jeho role se ale mění:
- podmět;
- předmět;
- součást předložkové skupiny;
- vlastník.
To je hlavní myšlenka:
Slovní druh říká, o jaký typ výrazu jde. Větná role říká, jakou funkci zde tento výraz plní.
Stejný princip platí i pro přídavná jména.
unavený student
Student je unavený.
Unavený je v obou případech přídavné jméno.
V prvním případě rozvíjí podstatné jméno student.
Ve druhém pomáhá utvářet sdělení o studentovi.
Slovní druh zůstává stejný, ale jeho místo ve větné stavbě se mění.
Někdy se může změnit i slovní druh
V angličtině je toto rozlišení ještě o něco zajímavější, protože stejná psaná podoba může někdy patřit k různým slovním druhům.
Podívejte se na slovo call (telefonát / zavolat):
I received a call.
Please call me.
V první větě je call podstatné jméno.
Ve druhé je to sloveso.
Nebo email (e-mail / poslat e-mailem):
I sent an email.
Please email the document.
Nebo clean (čistý / uklidit):
a clean room
Please clean the room.
Angličtina často umožňuje změnu slovního druhu, aniž by se ke slovu přidala viditelná koncovka.
To znamená, že i otázka „Jaký slovní druh je toto slovo?“ někdy vyžaduje širší kontext.
Lepší otázka zní:
Jak je toto slovo použito v této větě?
Jak poznáme, kdo co dělá?
Jakmile pochopíme rozdíl mezi slovním druhem a větnou rolí, objeví se další otázka:
Jak jazyk ukazuje, který účastník děje je podmětem, předmětem, příjemcem nebo má jinou roli?
Jazyky mají k dispozici několik prostředků:
- slovosled;
- koncovky připojované ke slovům;
- předložky nebo záložky;
- částice;
- změny slovesných tvarů;
- tvary zájmen;
- zvláštní větné konstrukce;
- význam a kontext.
Většina jazyků využívá několik těchto vodítek současně.
Ne všechny jim ale přidělují stejný díl práce.
Angličtina: zvlášť důležité je pořadí slov
Angličtina běžně používá pořadí:
Podmět – sloveso – předmět
Porovnejte:
Sarah called Daniel. (Sára zavolala Danielovi.)
Daniel called Sarah. (Daniel zavolal Sáře.)
V anglických větách se tvary jmen nemění. To, kdo komu zavolal, poznáme podle jejich pozice.
Angličtina se však neopírá pouze o slovosled.
Vodítka poskytují také zájmena:
She called him. (Ona zavolala jemu.)
He called her. (On zavolal jí.)
A věty lze také přestavět:
Sarah encouraged Daniel. (Sára povzbudila Daniela.)
Daniel was encouraged by Sarah. (Daniel byl povzbuzen Sárou.)
Ve druhé větě se Daniel stává gramatickým podmětem, přestože je stále tím, komu se povzbuzení dostává.
Slovosled je v angličtině zásadní, ale funguje společně se zájmeny, pomocnými slovesy, předložkami a větnou stavbou.
Francouzština a španělština: známé vzorce s důležitými rozdíly
Francouzština a španělština běžně používají stejné základní pořadí SVO jako angličtina.
Francouzsky:
Sarah appelle Daniel.
Španělsky:
Sara llamó a Daniel.
Oba jazyky ale přidávají další vodítka.
Ve francouzštině stojí předmětová zájmena obvykle před slovesem:
Sarah **l’**appelle.
„Sára mu volá.“
Ve španělštině poskytuje informace o podmětu často slovesná koncovka:
Llamé a Daniel.
„Zavolal jsem Danielovi.“
Španělská věta nepotřebuje samostatné slovo pro já, protože tuto informaci už obsahuje slovesný tvar.
Španělština také běžně klade a před předmět označující konkrétní osobu:
Sara llamó a Daniel.
Ani blízce příbuzné evropské jazyky tedy neuspořádávají stejné informace úplně stejným způsobem.
Němčina: záleží na slovosledu i na pádech
Němčina představuje užitečný most mezi angličtinou a jazyky s bohatšími pádovými systémy.
Porovnejte členy:
der Mann
den Mann
Tvar členu může pomoci určit, zda jmenná skupina plní funkci podmětu, nebo předmětu.
Němčina má také přísná pravidla pro umístění sloves, zejména v hlavních a vedlejších větách.
Při učení němčiny je proto třeba věnovat pozornost obojímu:
- pozici větných členů;
- změnám tvarů členů, zájmen a někdy i podstatných nebo přídavných jmen.
Němčina se o pořadí slov neopírá tak silně jako angličtina, její slovosled však zdaleka není náhodný.
Maďarština a ruština: více informací nesou koncovky
Maďarština a ruština využívají pádové značení ve větší míře než angličtina.
V maďarštině se přímý předmět běžně označuje koncovkou -t:
Sarah felhívta Danielt.
„Sára zavolala Danielovi.“
Protože koncovka označuje Daniela jako předmět, může se tento výraz přesunout na jiné místo, aniž by se z něj stal podmět.
Nové pořadí ale může změnit důraz.
Věta může zdůraznit:
- kdo činnost vykonal;
- koho se týkala;
- která informace je nová;
- co se staví do protikladu.
Také ruština mění tvary podstatných jmen, zájmen a přídavných jmen podle pádu.
To umožňuje větší variabilitu slovosledu než v angličtině. I v ruštině ale slovosled vyjadřuje důraz a uspořádání informací.
Je proto přesnější říct, že maďarština a ruština mají volnější slovosled, nikoli slovosled zcela libovolný.
Koncovky určují mnoho gramatických vztahů, zatímco pořadí slov často pomáhá utvářet celkové vyznění sdělení.
Mandarínská čínština: méně koncovek, větší úloha slovosledu a kontextu
Slova v mandarínské čínštině se ohýbají jen málo.
Slovesa běžně nemění tvar podle osoby podmětu a u podstatných jmen se nepoužívá pádový systém jako v ruštině nebo maďarštině.
Běžné základní pořadí je SVO:
podmět – sloveso – předmět
Pozice slova je proto důležitým vodítkem.
Mandarínská čínština ale není jen řadou pevných, neměnných slov.
Využívá také:
- částice;
- ukazatele aspektu;
- konstrukce založené na tématu výpovědi;
- klasifikátory;
- zvláštní konstrukce;
- kontext.
Věta může začínat tématem, které není totožné s gramatickým podmětem. Některé konstrukce také umožňují umístit předmět před hlavní sloveso.
Mandarínská čínština ukazuje, že jazyk může slova ohýbat jen málo, a přesto mít bohatou a vysoce organizovanou gramatiku.
Japonština a korejština: drobné značky za jmennými skupinami
Japonština a korejština běžně umísťují sloveso ke konci věty.
Jejich typické pořadí je:
Podmět – předmět – sloveso
Oba jazyky používají za jmennými skupinami drobné výrazy, které pomáhají určit jejich role.
Například v japonštině:
- -ga běžně označuje výraz související s podmětem;
- -o běžně označuje přímý předmět;
- -wa často označuje téma výpovědi nebo kontrast.
Zjednodušený příklad:
Sara-ga Daniel-o hometa.
„Sára pochválila Daniela.“
Tyto značky pomáhají rozpoznat, jakou roli má které jméno.
Korejština má podobné značky pro podmět, předmět a téma výpovědi.
V neformální řeči se však někdy mohou vynechat, pokud je zamýšlený význam jasný. Posluchači se pak více opírají o kontext, slovosled a společné znalosti.
Téma výpovědi navíc není vždy totožné s podmětem – to je důležitý princip v obou jazycích.
Arabština: jeden název jazyka, několik gramatických podob
U arabštiny je třeba určité opatrnosti, protože spisovná psaná arabština není totožná s běžně mluvenými varietami.
Spisovná arabština může využívat:
- slovosled;
- shodu slovesa s podmětem;
- tvary zájmen;
- předložky;
- pádové koncovky v obzvlášť pečlivém projevu nebo plně vokalizovaných textech.
Možné je jak pořadí sloveso–podmět–předmět, tak podmět–sloveso–předmět.
V běžných textech se značky pro krátké samohlásky, a tedy i mnoho viditelných pádových rozdílů, obvykle neuvádějí.
Také v každodenních mluvených varietách arabštiny je původní systém pádových koncovek mnohem méně výrazný nebo z velké části chybí.
Na otázku „Jak arabština označuje podmět a předmět?“ tedy neexistuje jediná jednoduchá odpověď. Částečně záleží na tom, kterou podobu arabštiny máme na mysli.
Hindština: značky za podstatnými jmény
Hindština obvykle klade sloveso na konec věty a často používá výrazy stojící za podstatnými jmény, kterým se říká záložky.
Angličtina používá pořadí:
with Daniel (s Danielem)
Hindština se řídí obecným schématem:
Daniel with (doslova „Daniel s“)
Některé značky mohou také označovat příjemce, konkrétní předměty nebo účastníka v roli konatele v určitých konstrukcích vyjadřujících minulost.
Tyto značky se ale nepřidávají mechanicky v každé větě. Jejich použití závisí například na tom:
- zda je účastníkem člověk;
- zda jde o někoho nebo něco konkrétního či již známého;
- o jaký typ slovesa jde;
- zda je děj pojímán jako dokončený.
Hindština dobře připomíná, že gramatické role se nemusí ve všech časech a konstrukcích označovat úplně stejně.
Jazyky si práci rozdělují různě
Je lákavé rozdělovat jazyky do jednoduchých protikladných skupin:
- jazyky založené na slovosledu oproti jazykům založeným na pádech;
- jazyky s pevným slovosledem oproti jazykům s volným slovosledem;
- jednoduché jazyky oproti složitým jazykům.
Skutečnost je zajímavější.
Angličtina svěřuje velkou část práce pozici slov.
Maďarština a ruština ukládají více informací do tvarů podstatných jmen.
Španělština rozděluje práci mezi slovosled, slovesné koncovky, zájmena a označování předmětu.
Němčina využívá slovosled i pády.
Mandarínská čínština se opírá o pozici slov, konstrukce, částice a kontext.
Japonština a korejština často umísťují gramatické značky za podstatná jména.
Arabština kombinuje různé prostředky podle variety a kontextu.
Žádný jazyk nepoužívá jen jediné vodítko.
Jazyky řeší podobné komunikační úkoly, ale informace rozdělují mezi různé prostředky.
Na co se při učení jazyka zaměřit?
Při čtení nebo poslechu v novém jazyce se nezaměřujte jen na jednotlivá slovíčka.
Položte si několik otázek o stavbě věty.
O jaký typ výrazu jde?
Je to podstatné jméno, sloveso, přídavné jméno, zájmeno, předložka, nebo jiný slovní druh?
Jakou roli zde plní?
Jde o podmět, předmět, popisný výraz, rozvíjející člen, příjemce, nebo informaci o čase a místě?
Co na tuto roli poukazuje?
Všímejte si:
- pozice ve větě;
- koncovek;
- členů;
- tvarů zájmen;
- částic;
- předložek nebo záložek;
- změn slovesných tvarů;
- okolního kontextu.
Je věta neutrální, nebo něco zdůrazňuje?
Jiné pořadí slov nemusí změnit to, kdo co udělal, ale může změnit to, co chce mluvčí zdůraznit.
To je zvlášť důležité v jazycích s volnějším slovosledem.
Hlavní myšlenka
Gramatika je mnohem srozumitelnější, když od sebe oddělíme dvě otázky:
O jaký typ slova nebo slovního spojení jde?
a:
Jakou funkci plní v této větě?
Podstatné jméno není automaticky podmětem.
Podmět není vždy záměrným vykonavatelem činnosti.
Přídavné jméno nestojí jen před podstatnými jmény.
Stejnou větnou roli mohou plnit různé typy slovních spojení.
A ne všechny jazyky používají stejná vodítka k vyjádření toho, kdo co komu udělal.
Jakmile začneme gramatiku vnímat jako systém typů, rolí a vodítek, přestane tolik připomínat dlouhý seznam nahodilých pravidel.
Jazyky se liší, ale otázky, na které potřebují odpovídat, jsou si překvapivě podobné.
Prozkoumejte téma podrobněji
Tento článek nabízí praktický přehled hlavních myšlenek. Podrobnější rozlišení jsou jemnější, zejména při porovnávání jazyků s velmi odlišnými gramatickými systémy.
Pokračujte prvním dílem našeho podrobnějšího seriálu:
Věnuje se slovním druhům, větným funkcím, přísudkům, komplementům, sémantickým rolím a limitům přímého přenášení anglických gramatických kategorií na všechny ostatní jazyky.
