Mnohé výklady gramatiky jsou matoucí, protože směšují dvě různé otázky:

  1. O jaký druh slova nebo výrazu jde?
  2. Jakou úlohu plní v této konkrétní větě?

První otázka se týká slovních tříd, tradičně označovaných jako slovní druhy.

Druhá se týká větných funkcí, syntaktických funkcí neboli gramatických vztahů.

Pochopení rozdílu mezi těmito dvěma rovinami patří k nejužitečnějším základům při osvojování gramatiky – nejen v angličtině, ale i v dalších jazycích.

Dvě různé otázky: co to je a jakou to má úlohu?

Podívejte se na slovo Daniel v těchto větách:

Daniel called Sarah.
Sarah called Daniel.
Sarah spoke to Daniel.
This is Daniel’s book.

Slovo Daniel je ve všech příkladech vlastním jménem. Jeho slovní druh se nezměnil.

Jeho role ve větě se ale změnila:

  • v první větě je Daniel podmětem;
  • ve druhé je předmětem;
  • ve třetí je součástí předložkové fráze;
  • ve čtvrté označuje vlastníka.

Tím se dostáváme k základnímu rozlišení:

  • slovní druh říká, o jaký typ jazykové jednotky jde;
  • větná funkce říká, jakou úlohu tato jednotka plní v konkrétní větě.

Obě roviny spolu souvisejí, ale nejsou totožné.

Podstatné jméno často plní funkci podmětu nebo předmětu, může se ale objevit i jako součást komplementu, modifikátoru nebo předložkové fráze. Přídavné jméno často rozvíjí podstatné jméno, může však také tvořit důležitou součást predikátu.

Porovnejte:

the tired student
The student is tired.

V obou příkladech je tired přídavné jméno. V prvním rozvíjí podstatné jméno student. Ve druhém popisuje podmět prostřednictvím slovesa is.

1. Slovní druhy: o jaký typ jednotky jde?

Slovní druh sdružuje slova podle jejich gramatického chování.

Význam nám pomáhá, sám o sobě ale nestačí. Lingvisté zohledňují také otázky jako:

  • Jaké tvary může slovo mít?
  • Kde se může ve větě objevit?
  • S jakými dalšími slovy se může pojit?
  • Jaké typy frází může tvořit?

Například anglická podstatná jména se často mohou vyskytovat po členech:

a book
the house

Mnohá z nich také mohou tvořit množné číslo:

book → books
house → houses

Anglická slovesa se chovají jinak. Často mohou měnit tvar podle času nebo gramatické shody:

call → called
work → works
be → is, are, was, were

Tradiční termín slovní druh se stále hojně používá, zejména ve výuce. V moderní lingvistice se často dává přednost označení slovní třída nebo lexikální kategorie.

Hlavní slovní druhy

Přesné členění se v jednotlivých gramatických tradicích liší, následující kategorie jsou však pro studium jazyka obzvlášť užitečné.

Podstatná jména

Podstatná jména obvykle označují lidi, zvířata, předměty, místa, události, látky nebo abstraktní pojmy.

Sarah, teacher, dog, city, water, meeting, freedom

Podstatná jména často mohou plnit funkci podmětu nebo předmětu:

Sarah opened the door.
Sarah opened the door.

To, že je nějaké slovo podstatným jménem, z něj ale automaticky nedělá podmět nebo předmět. To záleží na konkrétní větě.

Slovesa

Slovesa obvykle vyjadřují činnosti, události, procesy, stavy nebo vztahy.

run, call, happen, change, know, exist, be

Slovesa zpravidla tvoří gramatické jádro anglické věty:

Sarah called Daniel.
The weather changed.
Daniel knows the answer.

Ne každé sloveso však popisuje záměrnou činnost. Slovesa jako know, belong, exist a seem popisují spíše stavy nebo vztahy než činnosti.

Přídavná jména

Přídavná jména obvykle vyjadřují vlastnosti, kvality nebo zařazení do určité kategorie.

tall, interesting, difficult, wooden, international

Mohou rozvíjet podstatná jména:

an interesting book

Mohou se také vyskytovat po sponových slovesech, jako jsou be, seem nebo become:

The book is interesting.
The task seems difficult.

Příslovce

Příslovce tvoří rozmanitou kategorii. Mohou vyjadřovat čas, místo, způsob, míru, četnost nebo postoj mluvčího.

yesterday, here, slowly, very, often, probably

Příklady:

Sarah arrived yesterday.
Daniel spoke slowly.
The answer is probably correct.

V angličtině není každé slovo zakončené na -ly příslovce a ne každé příslovce končí na -ly.

friendly — přídavné jméno
fast — přídavné jméno nebo příslovce
often — příslovce

Zájmena

Zájmena odkazují na osoby, věci, skupiny nebo myšlenky, aniž by je znovu přímo pojmenovávala.

I, you, she, he, it, we, they, someone, who, this

Porovnejte:

Sarah called Daniel.
She called him.

Anglická zájmena jsou obzvlášť názorná, protože některá mění tvar podle své gramatické role:

she called him
he called her

Rozdíl mezi she a her pomáhá rozpoznat, kdo je podmětem a kdo předmětem.

Determinátory

Determinátory stojí na začátku jmenných frází a pomáhají upřesnit, kterou osobu nebo věc máme na mysli, kolik jich je nebo komu patří.

a, the, this, those, my, every, some, three

Příklady:

the book
my phone
those students
three questions

Tradiční školní gramatiky některá z těchto slov někdy řadí k přídavným jménům nebo zájmenům. Moderní gramatiky angličtiny často považují determinátory za samostatnou kategorii, protože se chovají jinak než běžná přídavná jména.

Předložky

Předložky vyjadřují vztahy týkající se místa, času, směru, příčiny, prostředku, doprovodu a mnoha dalších významů.

in, on, at, with, from, to, because of, under

Příklady:

in the room
after lunch
with Daniel
because of the weather

Předložka obvykle stojí na začátku předložkové fráze:

Sarah spoke to Daniel.
They met after work.

Spojky

Spojky spojují slova, fráze nebo věty.

and, but, or, because, although, if

Příklady:

Sarah and Daniel
tired but happy
We stayed inside because it was raining.

Pomocná slovesa

Pomocná slovesa pomáhají tvořit otázky, zápor a tvary vyjadřující čas, aspekt, slovesný rod a modalitu.

be, have, do, can, may, must, will

Příklady:

Sarah is working.
Daniel has finished.
Did Sarah call?
You must leave.

Slova jako be, have a do mohou fungovat jako pomocná i jako plnovýznamová slovesa:

Sarah has finished. — pomocné sloveso
Sarah has a car. — plnovýznamové sloveso

Částice a další gramatická slova

Angličtina obsahuje také krátká slova, jejichž chování nelze vždy jednoznačně zařadit do tradičních kategorií.

Příkladem jsou částice ve frázových slovesech:

turn off
give up
look after

Stejný tvar může při různém použití patřit do různých kategorií:

She walked up the hill. — předložka
She stood up. — částice nebo příslovce podle zvoleného rozboru

I proto nejsou gramatické kategorie vždy tak jednoduché, jak naznačují školní přehledy.

Citoslovce a výrazy vyjadřující odpověď

Citoslovce mohou vyjadřovat reakce, emoce, pozdravy nebo odpovědi v rozhovoru.

oh, wow, ouch, hello, yes, no

Mohou sama o sobě tvořit úplnou výpověď:

Wow!
Yes.
Hello!

S gramatickou stavbou okolní věty často souvisejí jen volně.

2. Větné funkce: jakou úlohu jednotka plní?

Větná funkce popisuje, v jakém vztahu je slovo, fráze nebo věta ke zbytku větného celku.

Důležité je, že větné funkce obvykle neplní jen jednotlivá slova, ale celé fráze.

V této větě:

The new student from Spain answered the question.

není podmětem jen slovo student. Funkci podmětu plní celá jmenná fráze the new student from Spain.

Terminologie používaná pro větné funkce se mezi tradiční gramatikou a moderní lingvistikou poněkud liší. Pro studium jazyka představují následující kategorie užitečný základ.

Podmět

Podmět je člen, který stojí v klíčovém gramatickém vztahu ke slovesu nebo predikátu.

V anglických oznamovacích větách často stojí před slovesem:

Sarah called Daniel.
The window broke.
This book is useful.

Podmět často označuje osobu nebo věc, která vykonává nějakou činnost:

Daniel opened the door.

To ale není úplná definice.

Podmět může označovat také:

  • účastníka, který něco prožívá;
  • něco, co mění svůj stav;
  • něco, co je popisováno;
  • něco, co prostě existuje nebo je součástí určité situace.

Příklady:

Sarah heard a noise.
The glass broke.
Daniel is tired.
The problem still exists.

Sarah hluk neslyší záměrně. Sklenice se nerozbíjí úmyslně. Přesto jsou výrazy Sarah a the glass gramatickými podměty.

Spolehlivější a pro studium srozumitelná definice zní:

Podmět je člen, kolem něhož je věta gramaticky uspořádána a o němž predikát něco vypovídá.

I to je jen přibližné vymezení, protože podměty se v různých jazycích chovají různě. Je však přesnější než tvrzení, že podmět je vždy „osoba, která vykonává děj“.

Predikát

Predikát vyjadřuje, co se ve větě říká o podmětu.

Ve větě:

Sarah called Daniel.

je predikátem:

called Daniel

Ve větě:

Daniel is tired.

je predikátem:

is tired

V tradiční gramatice se termín predikát neboli přísudek někdy používá v užším smyslu pro samotné sloveso nebo slovesnou frázi. V moderních rozborech často označuje celou část věty kromě podmětu.

Predikát může vyjadřovat:

  • činnost;
  • událost;
  • stav;
  • vlastnost;
  • totožnost;
  • vztah.

Příklady:

Sarah ran home.
The window broke.
Daniel knows the answer.
Sarah is tired.
Daniel is a teacher.

Důležitá informace není vždy obsažena jen v samotném slovese.

Ve větě:

Daniel is a teacher.

sloveso is spojuje podmět s popisem a teacher. Výraz a teacher nese podstatnou část lexikálního významu věty.

Předmět

Předmět je fráze, která těsně souvisí se slovesem a obvykle označuje osobu nebo věc, jíž se děj dotýká.

Sarah called Daniel.
Daniel opened the window.
They discussed the problem.

V angličtině se běžně rozlišuje přímý předmět a nepřímý předmět.

Přímý předmět

Přímý předmět obvykle označuje osobu nebo věc, která je dějem nejbezprostředněji zasažena, je vnímána, vzniká nebo se děje přímo účastní.

Sarah opened the door.
Daniel read the article.
They built a house.

Nepřímý předmět

Nepřímý předmět často označuje příjemce nebo někoho, v jehož prospěch se něco děje.

Sarah gave Daniel the book.

Zde:

  • Daniel je nepřímý předmět;
  • the book je přímý předmět.

Angličtina často dokáže podobný vztah vyjádřit předložkovou frází:

Sarah gave the book to Daniel.

Obě konstrukce mají podobný význam, nejsou však gramaticky totožné.

Komplement

Komplement doplňuje význam slovesa, přídavného jména, podstatného jména nebo věty tam, kde je takové doplnění vyžadováno.

Porovnejte:

Daniel became a teacher.
Sarah seems tired.
They put the book on the table.

Tučně vyznačené výrazy v těchto příkladech nejsou běžné přímé předměty.

  • a teacher určuje, čím Daniel je;
  • tired popisuje Sarah;
  • on the table uvádí místo, jehož vyjádření sloveso put vyžaduje.

Termín komplement má široký význam a gramatické příručky ho používají poněkud odlišně. Pro studium jazyka je důležitá hlavní myšlenka: komplement je člen, který jiná část věty těsně vyžaduje nebo jehož přítomnost umožňuje.

Modifikátor

Modifikátor přidává další informaci o jiné jednotce, kterou rozvíjí.

the old house
a book about language
the student who arrived late

Modifikátory mohou popisovat:

  • vlastnosti;
  • množství;
  • umístění;
  • vlastnictví;
  • totožnost;
  • další okolnosti.

Mohou mít podobu jednotlivých slov, frází nebo vět.

Příslovečné určení

Příslovečné určení poskytuje informace o okolnostech děje nebo stavu.

Může vyjadřovat:

  • čas;
  • místo;
  • způsob;
  • příčinu;
  • účel;
  • četnost;
  • dobu trvání;
  • podmínku;
  • míru.

Příklady:

Sarah called yesterday.
They met in Budapest.
Daniel answered very carefully.
We stayed home because of the storm.
She studies to improve her English.

Příslovečné určení nemusí být vyjádřeno příslovcem.

Může jít o:

  • příslovce: yesterday;
  • předložkovou frázi: in Budapest;
  • jmennou frázi: last week;
  • větu: because it was raining.

To je další jasný příklad rozdílu mezi slovním druhem a větnou funkcí.

Yesterday je příslovce plnící funkci příslovečného určení.

In Budapest je předložková fráze plnící funkci příslovečného určení.

Last week je jmenná fráze plnící funkci příslovečného určení.

Různé typy výrazů mohou plnit stejnou větnou funkci.

Slovní druhy a větné funkce si neodpovídají jedna ku jedné

Je lákavé naučit se jednoduché dvojice jako:

  • podstatné jméno = podmět;
  • přídavné jméno = modifikátor;
  • příslovce = příslovečné určení;
  • sloveso = predikát.

Tato spojení jsou běžná, nejsou to však pevná pravidla.

Jmenná fráze může plnit funkci podmětu:

The new manager arrived.

Může plnit funkci předmětu:

We met the new manager.

Může plnit funkci komplementu:

Sarah became the new manager.

Může dokonce plnit funkci příslovečného určení:

We met last Monday.

Přídavné jméno může rozvíjet podstatné jméno:

a quiet room

nebo se objevit v predikátu:

The room is quiet.

Předložková fráze může rozvíjet podstatné jméno:

the book on the table

nebo plnit funkci příslovečného určení:

The book is on the table.

Vztah mezi formou a funkcí je tedy pružný:

Stejný slovní druh může plnit několik funkcí a stejnou funkci může plnit několik typů frází.

Tento princip je mnohem užitečnější než memorování pevně přiřazených dvojic.

Zařazení slova ke slovnímu druhu není vždy neměnné

Je užitečné chápat slovní druh jako údaj na „slovníkové úrovni“, toto přirovnání má ale své meze.

Jediná psaná podoba může mít více než jedno gramatické použití.

Podívejte se na anglické slovo call:

I received a call. — podstatné jméno
Please call me. — sloveso

Nebo email:

I sent an email. — podstatné jméno
Please email the document. — sloveso

Nebo clean:

a clean room — přídavné jméno
Please clean the room. — sloveso

Nebo fast:

a fast car — přídavné jméno
The car moved fast. — příslovce

V angličtině mohou slova často přecházet mezi slovními druhy bez přidání zjevné přípony. Lingvisté tento proces často nazývají konverze nebo nulová derivace.

To znamená, že nejpřesnější otázkou není vždy:

Jaký slovní druh je toto slovo?

Často je lepší se zeptat:

K jakému slovnímu druhu patří tento tvar v této větě?

Slovník proto může tutéž psanou podobu uvádět u několika slovních druhů.

Podmět není totéž co agens

Jedním z nejdůležitějších rozlišení v gramatice je rozdíl mezi gramatickou funkcí a sémantickou rolí.

Gramatická funkce popisuje stavbu věty:

  • podmět;
  • předmět;
  • komplement.

Sémantická role popisuje, jak se účastník zapojuje do děje:

  • agens (původce děje): ten, kdo záměrně vykonává činnost;
  • experient (proživatel): osoba, která něco vnímá nebo pociťuje;
  • patiens: účastník zasažený dějem;
  • recipient (příjemce): osoba, která něco dostává;
  • instrument (prostředek): věc použitá k vykonání činnosti.

Podívejte se na tuto větu:

Daniel opened the door.

Daniel je současně:

  • gramatickým podmětem;
  • sémantickým agentem.

Nyní porovnejte:

Daniel heard a noise.

Daniel je stále gramatickým podmětem, ze sémantického hlediska je ale spíše experientem než záměrně jednajícím agentem.

A nyní:

The door opened.

Výraz the door je podmětem, ale není agentem.

A dále:

The door was opened by Daniel.

Výraz the door je nyní gramatickým podmětem, přestože Daniel zůstává sémantickým agentem.

Toto rozlišení vysvětluje, proč tvrzení „podmět je osoba, která vykonává děj“ funguje u některých začátečnických příkladů, ale jako obecná definice selhává.

Gramatickým jádrem není vždy prosté sloveso vyjadřující činnost

Mnohé úvodní výklady gramatiky představují větu jako:

podmět + sloveso vyjadřující činnost + předmět

Tento vzorec je běžný:

Sarah opened the window.

Anglické věty ale mohou být vystavěny kolem mnoha dalších typů predikátů.

Události

The window broke.

Stavy

Daniel knows the answer.

Vlastnosti

Sarah is tired.

Totožnost nebo zařazení do kategorie

Daniel is a teacher.

Existence

There is a problem.

Prožívání

Sarah likes music.

Gramatika tedy musí popisovat více než jen záměrné činnosti. Musí také zachytit stavy, vlastnosti, totožnost, změny, prožitky a vztahy.

Platí toto rozlišení ve všech jazycích?

Rozlišení mezi tím, o jaký typ výrazu jde, a tím, jakou roli plní ve větší struktuře, je nesmírně užitečné napříč jazyky.

Neměli bychom však předpokládat, že každý jazyk člení slova a větné funkce přesně stejně jako angličtina.

Jazyky se liší v tom:

  • jak zřetelně oddělují podstatná jména, slovesa a přídavná jména;
  • jak se v nich chovají podměty a předměty;
  • zda vyžadují zájmena;
  • jak vyznačují gramatické vztahy;
  • jak rozlišují téma výpovědi a podmět;
  • kolik informací vyjadřují slovosledem, koncovkami, částicemi nebo slovesnými tvary.

Lingvisté proto rozlišují:

  1. kategorie specifické pro daný jazyk, které jsou definovány tím, jak konkrétní jazyk funguje;
  2. srovnávací pojmy, které badatelům umožňují porovnávat jazykové struktury napříč jazyky.

Kategorie podstatné jméno, sloveso, podmět a předmět jsou nesmírně užitečné, jejich přesné vlastnosti ale nelze jednoduše beze změny přenést z jednoho jazyka do všech ostatních.

Mezijazykové projekty, jako je Universal Dependencies, využívají společný rámec k analýze mnoha jazyků, přičemž ponechávají prostor pro jejich specifické odlišnosti. V tomto rámci se slovní druh, morfologické informace a syntaktické vztahy zaznamenávají v oddělených rovinách. To odráží stejnou základní myšlenku, kterou rozvíjí tato kapitola: typ výrazu a jeho role ve větě spolu souvisejí, ale nejsou totožné.

Tři otázky, které pomohou objasnit téměř každou větu

Při rozboru věty pomáhá položit si tři samostatné otázky.

1. O jaký typ jednotky jde?

Je to podstatné jméno, sloveso, přídavné jméno, zájmeno, determinátor, předložka, částice, nebo jiný typ výrazu?

2. Jakou roli zde plní?

Plní funkci podmětu, předmětu, komplementu, modifikátoru, nebo příslovečného určení?

3. Podle čeho tuto roli poznáme?

Vodítkem může být:

  • slovosled;
  • pádové koncovky;
  • předložky nebo postpozice;
  • částice;
  • shoda vyjádřená na slovese;
  • tvar zájmena;
  • stavba věty;
  • intonace;
  • význam a kontext.

Tato třetí otázka vede k jedné z nejzajímavějších oblastí gramatiky.

Jak posluchač pozná, kdo komu co udělal?

Angličtina se výrazně opírá o slovosled. Maďarština a ruština hojně využívají pádové značení. Japonština a korejština často používají částice. Španělština kombinuje slovosled se shodou slovesa a diferenciálním značením předmětu. Mandarínská čínština využívá slovosled, částice, konstrukce a kontext.

Ne všechny jazyky vyjadřují gramatické vztahy stejným způsobem. Tuto úlohu rozdělují mezi různé prostředky odlišně.

Hlavní myšlenka

Nejdůležitější poznatek je jednoduchý:

Kategorie slova není totéž co jeho funkce ve větě.

Podstatné jméno není automaticky podmětem.

Podmět není vždy agentem.

Přídavné jméno neslouží jen k rozvíjení podstatných jmen.

Příslovečné určení nemusí být vyjádřeno příslovcem.

A stejná psaná podoba může v různých kontextech patřit k různým slovním druhům.

Když při studiu tyto roviny oddělíme, gramatika přestává působit jako soubor nesouvisejících nálepek. Stává se systémem tvarů, funkcí a vztahů.

V příští kapitole porovnáme, jak různé jazyky tyto vztahy vyznačují – pomocí slovosledu, pádových koncovek, částic, shody a kontextu.